**Noční telefón x'( **

14. prosince 2007 v 20:45 | nanynQa |  *Povídky o lásce*
Tiché zvonění mobilu se tlumene ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potřetí. Pak se rozsvítila lampička a čísi ruka vyndala přístroj z kabelky.
"Tome, jsou ctyři ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase zněla únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proc voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem přemýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlčela.
"Přemýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemůže to ted počkat? Jsou dvě v noci a já..."
"Ne," znělo to mírně, i presto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvělo. Netrpělivost... nebo zloba, "ne, tohle je důležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobře. Tak co máš na srdci?"
"Miluju te, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si přece řekli tolikrát."
"Řekni to znovu."
"Co?"
"Že me miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju tě, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si přitáhla přikrývku k telu. Někde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyť tímhle způsobem se nikdy nesmál. Něco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den venčit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem te i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatracene dlouho, než jsem se te odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konečně dal, rekl jsem největší pitomost, jaká me mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnější nechat to na zít-"
"Rekl jsem: "Pardon, slečno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsměvem rekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí říkalo, at zavěsí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvůj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak ocuchával popelnice na kraji parku. Okamžitě jsem ho poznal, vždyť jsem ho s tebou tolikrát videl. A pak, když jsem te spatřil, jak ho bezradně hledáš všude možne, vedel jsem, že tohle je moje šance. Bud ted anebo nikdy. A tak jsem k tobe přistoupil a jako tvůj hrdina ti předal tvého roztomilého malého miláčka. A odted to už znáš... vid že ano?"
Chvíli neodpověděla. Pak tiše zašeptala:
"Proc mi to celé říkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou rekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen příliš podezřívavý. Co jsem mel, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vune z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé maličkosti, hlouposti. Jenže já jsem proste takový, víš. Vždyť me znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám čeho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro me i ona. Proste jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval te večer do mesta."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opet ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Třásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych te viděl ho objímat a líbat. Vlastně jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatřil, jak te odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitř oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlčel a marne se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udělal. A viděl jsem všechno... úplné všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tváři, "...Tome, proc..."
"Ano, spravne, Jenny. Proc...," jeho rozrušený dech šuměl ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hněv. "Tolikrát jsem se toho večera ptal sám sebe. Proc? Čím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udělat? Čím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat me tím...? Proc! Proc jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím přestaň... já ti to vysvětlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stačila. Šel jsem zpet do svého auta, zatímco jsi ty dál zranovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svet se mi té noci zhroutil, víš. Celý svet spadl do prázdnoty a mne zbyla už jen jedna jediná vec... - víš jaká vec to byla, Jenny?"
Ale ona neodpověděla. Plác zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys vedela... kdybys jenom vedela. Ta vec - ta strašlivá vec... kterou ted držím v ruce. Co myslíš, že ceká tam uvnitř, na konci hlavně? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam sedel a hleděl jsem přímo do té šílené zbraně, dál a dál a auta mezitím projížděla, déšť padal a já přemýšlel. Hodne jsem přemýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedělej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudělal jsem to tehdy... a neudělám to ani ted. Přemýšlel jsem totiž strašne dlouho a o strašne mnoha věcech. O mne, o tobe. O nem. A neudělal jsem to - ale ne kvůli tomu, že bych nemel odvahu... to ani v nejmenší. Něco jsem si totiž uvědomil. Něco, co mi dodalo naději... něco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckonců, nebyl jsem to přece já, kdo podváděl..."
Její vzlyky se ve vteřině zarazily. Strašlivá předtucha sevřela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlověstně, nenávistně.
"A tak jsem si počkal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, přešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štěstí mi přálo a on za sebou nezavřel dvore. Mohl jsem to tedy provést pekne rychle a potichu."
A znovu se do noční tmy vloudilo ticho, přerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemelo dlouhé trvaní.
"Mela jsi vidět ten výraz v jeho tváři, když jsem namířil tu zasranou hlaveň do jeho xichtu. Mela jsi vidět, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Mela jsi vidět, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu představil. Ale já to nechtěl hned skončit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k nemu milý, pozorný a trpělivý, jako k příteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovědět na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proc?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu změnil.
"Ale pak me omrzel. Ale ješte jsem to nechtěl skončit, ne, ješte nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstřel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdřív rozbil hubu, až ztratil vědomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vedet, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, přemýšlím..."
Stála uprostřed pokoje a slzy jí bezmocně stékaly po tvářích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudělej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho před chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodne krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtěl být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Rekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevřely krecovite sluchátko telefonu. Vzápětí se kdesi na druhé strane ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zazněla tichem.
"Rekni jí to. Rekni jí to, Franku."
"Miluju te, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ješte zbývaly.
"Vidíš?" v Tomove hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykřikla rozechvěle.
"Ale proc, Jenny? Proc? Ptám se ted i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpověď. Stejne jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovně. Místo toho se třásl pri pohledu do hlavně zbraně, do které já hleděl tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpověď a mne tak nezbývá než udělat tu jedinou vec! Tu jedinou vec, která ješte zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Rekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Rekni sbohem, příteli..."
Děsivá rána přerušila noční ticho. Vykřikla a ten výkřik byl pln vší té hruzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, mela bys ho vidět. Co je z nej ted... Vážne, vážne je to ješte vetší troska než byl předtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vědoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opet klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skončit takhle. Reknu už jen jedno. Jsi báječná žena a udělala jsi mne šťastným."
Její hysterický plác téměř přehlučil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mne se svírá srdce pri pomyšlení, že již nic nebude jako dřív... Prosím te o odpuštění, Jenny. Má lásko."
Zazněl druhý vystřel a... pak již nepromluvil...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Awojky.. líbí se ti tento blog??

J eplostě čůůpr!! x) 68.3% (71)
Jj.. plostě hezůůů!!.. x) 7.7% (8)
Jj.. kwásnej.. x) 5.8% (6)
Ujde ;) 4.8% (5)
Nic moc... x( 6.7% (7)
Twl... nic moths!! 6.7% (7)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.